VLADIMÍR ŠMICER ( * 24. 5. 1973) vítěz Champions League 2005 (Liverpool FC) jediný český střelec gólu ve finále Champions League vítěz Poháru UEFA 2001 (Liverpool FC) vítěz Superpoháru UEFA 2001 (Liverpool FC) trojnásobný mistr ČR (Slavia Praha) mistr Francie (Racing Lens) vítěz Francouzského poháru (Racing Lens) vítěz Anglického poháru (Liverpool FC) vice-mistr Evropy, UEFA EURO 1996 bronzový medailista, UEFA EURO 2004 v současnosti manažer reprezentace ČR Šmíca - Štístko: fotbalista bohem nadaný Vladimír Šmicer, současný manažer české reprezentace, patří k hráčům, kteří proslavili náš fotbal. Svůj velký talent, podložený poctivým tréninkem a cílevědomostí dovedl k vysokým metám. Vynikající útočník nebo záložník se mohl radovat ze tří titulů mistra ligy v pražské Slavii a jednoho francouzského s týmem Lens, s anglickým Liverpoolem z vítězství v nejprestižnější evropské klubové soutěži v Lize mistrů, ale také v Poháru UEFA, v Anglii ještě z prvenství ve FA Cupu a Curling Cupu. A samozřejmě je třeba ocenit Šmicerovo třináctileté působení v reprezentačním týmu, s nímž se podílel na evropském šampionátu 1996 v Anglii na stříbrné medaili a v roce 2004 v Potugalsku na bronzové medaili. Tolik v úvodu o největších úspěších hráče, který se v uplynulých dvaceti letech nesmazatelně zapsal do fotbalové historie i povědomí fanoušků. A nyní se podrobněji podívejme na celou kariéru hráče, známého i pod přezdívkami Šmíca a v době působení ve Slavii to byl pro spoluhráče a příznivce vždy Štístko. Přestup za pět míčů Pokud byste hledali obec Verneřice na Děčínsku, tak jedině v podrobné mapě nebo v autoatlasu. A tam prožil mládí Vláďa a kde si poprvé v šesti letech kopl do míče. Bylo to na drnovitém hřišti v roce 1979. Nejen otec, ale především dědeček mají zásluhu, že se Vláďa navždy upsal tomuto kulatému nesmyslu, jak leckdo říká fotbalovému míči. Děda byl zpočátku jeho rádcem, koučem i psychologem. Často museli verneřičtí žáci hrát proti družstvům, která měla o dva i o tři roky starší kluky. Když děda viděl, že by Vlaďa na pravém křídle měl proti sobě moc urostlého obránce, bleskově rozhodl o změně. Vláďa putoval na levé křídlo a v tomto prostoru měl proti menšímu chlapci snažší úlohu. " Tím, že jednou jsem hrál pravé a podruhé levé křídlo jsem se naučil kopat oběma nohama. Tenkrát jsem netušil, jak mi to ve velkém fotbalu bude prospěšné, "říká po letech Šmicer. Po šest let byl Vláďa oporou verneřických žákovských družstev. Střílel hodně gólů a o malém šikulovi vědělo mnoho bafuňářů a trenérů, pohybujících se v žákovském fotbale na Děčínsku. I vrabci na střeše si cvrlikali, že Verneřice pro rozlet mladého borce jsou malé. A když přišla nabídka z Děčína rodiče i funkcionáři souhlasili s přestupem. Nechtěli stát v cestě chlapci, který jim dělal na hřišti jenom radost a mohl to ve fotbale někam dotáhnout. Jako odstupné nabídl děčínský klub pět míčů. Tak to v mládežnickém fotbale před lety bývalo a možná se ještě praktikuje. A tak ve 12 letech pokračovala Vláďova žákovská kariéra v Děčíně. To už jezdil se spoluhráči po celém kraji, nastupoval proti týmům z měst s velkou tradicí, z Liberce a Ústí nad Labem. Dařilo se mu. Často svou rychlostí motal hlavy obráncům a brankářům. Mívali obavy, jakou jim šikovný a nevyzpytatelný útočník provede kulišárnu. Střelecká muška, kterou si přivezl z Verneřic, ho neopouštěla. Vláďa převyšoval technickými dovednostmi ostatní spoluhráče, a tak bylo nad slunce jasné, že Děčín bude jen přestupní stanicí. Po dvou letech děčínské anabáze se rodinná rada Šmicerových, po konzultaci s děčínským trenérem, rozhodla, že nejlepší bude přestup do velkého klubu, kde bude záruka dalšího fotbalového růstu velice talentovaného chlapce. Dorostenecká léta ve Slavii V Děčíně funkcionáři radili Šmicerovým, ať Vláďu pošlou na zkušenou do pražské Slavie. To bude nejlepší řešení tvrdili. Zdůrazňovali, že tam s mládeží umějí kvalifikovaní trenéři dobře pracovat. A jestliže to platilo na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let minulého století, kdy Vláďa prošel třemi slávistickými dorosteneckými celky, platí to dodnes. Mnoho mladých hráčů, kteří vyrůstali v mládežnických celcích Slavie, nyní oblékají dresy nejednoho prvoligového celku. Slavie, až na výjimky, se totiž chovala k odchovancům macešsky. Jen málo jich dostalo šanci v ligovém mužstvu. A v roce 1992 tou výjimkou byl devatenáctiletý Vladimír Šmicer. Trenér Miloš Krucký mohl s klidným svědomím doporučit nejlepšího útočníka dorosteneckého áčka trenéru ligového týmu Jozefu Jarabinskému. Ovšem před pár lety si užil Vláďa své. Sice přesun z dorosteneckého týmu Slavie C do družstva B nebyl příliš složitý, ale pak visel nad Šmicerem Damoklův meč. Někteří odborníci ve Slavii neviděli nebo nechtěli vidět kvality Vládi, který pro ně nebyl urostlý, málo fyzicky zdatný a tvrdili, že je neperspektivní. Prý by měl ze Slavie odejít do Viktorky Žižkov a přenechat místo kvalitnějším fotbalistům. Ještě že byl ve Slavii zkušený trenér Šusta. Ten věděl své. Tedy, že Vláďa je rychlý, umí to s míčem, má tah na branku. Tvrdil že urostlý, silný kluk ještě nemusí být dobrý fotbalista. V derby se Spartou dokázal Vláďa, že je pro tým platný, a že by bylo špatným tahem Vláďu ve Slavii odepsat. Brzy zářil v lize V naší nejvyšší soutěži se Šmicer zabydlel poměrně záhy. Trenér Jarabinský využíval Vláďovu rychlost a už s jeho prvními zápasy s ním byl spokojen. Fanoušci si brzy mladého a iniciativou hýřícího útočníka oblíbili. A po derby se Spartou na podzim v třiadevadesátém roce byli nadšeni co provedl se sparťany poté, kdy dostal kolmou přihrávku od Kuky. Prokličkoval se kolem obránců, jak to umějí největší zahraniční hvězdy, a poslal míč do sítě. Jiné technické kousky si dovoloval v plném běhu v ligových zápasech častěji. Pravidelné návštěvníky ligy pak nepřekvapilo, že byl povolán do reprezentační jednadvacítky a nedlouho poté čekal i dres národního mužstva České republiky. Slavia prožívala výborné údobí, třikrát za sebou v lize obsadila druhé místo a na tomto umístění se podílel i Šmicer. Lepšil se totiž každým odehraným zápasem a v útočném tandemu s Robertem Vágnerem byl postrachem každé obrany. Radost z titulu a smlouva s Lens V sezóně 1995/96 disponovala Slavie s velice silným týmem, který ještě získal příchodem útočně naladěného Karla Poborského z Viktorie Žižkov. Připomeňme, že trenér František Cipro měl k dispozici mimo jiné kvalitní hráče brankáře Stejskala a Blažka, v obraně Kozla a Suchopárka, v záloze kromě Poborského Bejbla a Novotného a v útoku dvojici Šmicer, Vágner. Po vynikající jarní části ligy se už tři kola před koncem soutěže mohla Slavia radovat z mistrovského titulu. Po 46 letech! Však to hráči, funkcionáři a fanoušci dlouho oslavovali v Edenu, v restauracích, na Václavském náměstí a nakonec na Žofíně, kam přišel slávistům blahopřát i prezident Václav Havel. Vladimír Šmicer v tomto období zářil v lize i v Poháru UEFA. K titulu přispěl devíti góly, jen Poborský a Vágner jich dali víc - 10 a 11. Do ideální ligové jedenáctky zařadil deník Sport Šmicera a ještě čtyři slávisty. V té době už měl Vláďa v kapse smlouvu s francouzským klubem Racing Lens, do něhož měl přestoupit po evropském šampionátu. Zatímco ve Slavii měl pevné místo v základní sestavě, v reprezentačním mužstvu v kvalifikaci pro účast na mistrovství Evropy v Anglii se musel spokojit s rolí náhradníka. Šmicerův čas přišel až v závěrečných bojích na anglických trávnících! Šmícův husarský kousek Zahajovací utkání našeho mužstva v Anglii Šmíca, jak mu říkají v reprezentaci, protrpěl. Do sestavy se nedostal a mohl jen bezmocně sledovat, jak nám na manchesterském stadiónu uštědřili Němci dva góly. Nálada po zápase pohřební. O čtyři dny později v Liverpoolu však svitla naděje, neboť český tým porazil favorizované Italy 2:1. Do hry se v 64. minutě po odstoupení Kuky dostal i Šmicer. A při prvním dotyku s míčem tvrdě vypálil a málem se zapsal mezi úspěšné střelce. Vítězství dávalo našemu mužstvu šanci na postup ze skupiny C. V posledním zápase skupiny proti Rusku by stačila k postupu remíza za předpokladu, že Itálie nevyhraje nad Německem. Tato kalkulace vyšla, ale málem bylo všechno jinak. Rusové totiž brzy po přestávce zlikvidovali dvoubrankové manko z prvního poločasu. A když v 85. minutě Bezčastnych překonal Koubu, visel nad naším mužstvem Damoklův meč. Kdo v té době věřil v postup do čtvrtfinále? Zázraky se však dějí. Postaral se o něj Šmíca, který nastoupil za Kuku v 69. minutě. A po dvaceti minutách na hřišti z Kubíkovy přihrávky rozběhnutý Vláďa střelou k pravé tyči překonal Čerčesova - 3:3 ! Tak se stal naším hrdinou. Češi postoupili s Němci, kteří hráli s Italy 0:0. Italy odsoudila k cestě domů prohra s naším týmem. Před finále svatba v Praze! Poté, co rozhodl Šmíca o postupu do čtvrtfinále, mu dal trenér Uhrin šanci od začátku zápasu proti Portugalcům, které zdolal úchvatným "dloubákem" Karel Poborský. Ani proti Francouzům nechyběl Vláďa v základní sestavě. Jestliže s Rusy měl obrovské štěstí, tentokrát smůlu. Krátce před přestávkou ho v souboji o míč zranil na hlavě Thuram. Rána krvácela, našeho borce museli odnést na nosítkách. Po přestávce Šmicera vystřídal Berger. Nakonec to dopadlo dobře nejen pro Šmícu, kterému lékaři sešili ránu čtyřmi stehy, ale také pro celý tým, který po 120 minutách boje bez jediného gólu, poslal Francouze domů v dramatickém penaltovém rozstřelu. V Manchesteru semifinále sledoval i nadcházející Šmicerův tchán Láďa Vízek, který před odletem týmu do Anglie uzavřel sázku, že Češi ve skupině nezískají ani bod. . . A souhlasil s tím, aby Vláďa s Pavlínou měli svatbu 28. června 1996. Ovšem, ne všichni odborníci a příznivci souhlasili s Vízkovou tvrdou předpovědí, ale kdo věřil, že náš tým zůstane v Albionu až do konce a 30. června bude hrát finále? Nervozitu u Vízkových i Šmicerových, zda se svatba uskuteční v termínu, uťal Dušan Uhrin. Nadšen postupem rozhodl, že Vláďovi svatbu dva dny před finále umožní. Společnost Iceberg se totiž zaručila, že pro Vláďu vypraví letadlo do Prahy a brzy po obřadu v Praze odcestuje zpět. Tak se na Staroměstské radnici stala Pavlína paní Šmicerovou. Byla to velká událost, ve svatební síni, řečeno sportovně, vyprodáno. A před radnicí stovky Pražanů připravily novomanželům nadšené ovace. . . Po hostině a bez svatební noci se vrátil Šmíca k mužstvu, které se už přestěhovalo do dějiště finále, do Londýna. Finále s Němci si moc neužil. Nastoupil na hřiště až v 87. minutě. Za stavu 1:1 se prodlužovalo, a poprvé se v něm uplatńovalo pravidlo o zlatém gólu. A ten po čtyřech minutách dal Oliver Bierhoff - a bylo vymalováno. Mistry Evropy se podle Linekerovy věty stalo Německo. Avšak i druhé místo českého týmu bylo obrovským úspěchem, ne všemi doceněným. Mistrem Francie Po anglickém triumfu se doma dlouho neohřál. S manželkou se v létě v šestadevadesátém roce ocitli ve sladké Francii. Jak to bývá při prvním angažmá v zahraničí, začátky jsou těžké. Noví spoluhráči, nový trenér, nesnadná řeč. Šmíca je však bojovník a věčný optimista, překážky překonal. Aklimatizoval se rychle a do mužstva zapadl. Byl jedním z článků základní sestavy. Hlavně se mu a celému Racingu dařilo v sezóně 1997/98, kdy zisk mistrovského titulu obrátil město i celý region vzhůru nohama, oslavy nebraly konce. Není divu, byl to vůbec první titul klubu v jeho více než stoleté historii. Týmu, oficiálně SC Racing Club de Lens, se vedlo dobře i v dalším období. V roce 1999 dokázal zvítězit ve Francouzském poháru. To už ale byla v Lens Šmícova poslední sezóna. Trenér FC Liverpool Gérard Houllier ho totiž delší čas sledoval. Viděl, že je znamenitý fotbalista. A o takové hráče slavný anglický klub vždycky stojí. Nabídka k přestupu na Anfield Road každého fotbalistu zahřeje u srdce. Vláďa zářil štěstím, ale z Lens, kde v padesátých letech působili i čeští trenéři Dupal a Michlovský a někdejší hráč Slavie Hanke, si odvážel hezké vzpomínky. S Liverpoolem vítězem Ligy mistrů V přístavním městě Liverpoolu, proslulém hrdinskými činy námořníků ve druhé světové válce a po ní významnými úspěchy fotbalového týmu, strávil Vladimír Šmicer nezapomenutelných šest let. Ve městě, kde vyrostli The Beatles vyrostl i on v hráče mimořádných kvalit, schopného odevzdat stoprocentní výkon v záloze i v útoku. Dva roky po příchodu do klubu prožíval první slavné chvíle. Mohl se radovat se spoluhráči z vítězství v Poháru i Superpoháru UEFA a navíc - v kolébce fotbalu tolik ceněného - i z F. A. Cupu (Anglického poháru) a Carling Cupu, který pak Liverpool vyhrál ještě v roce 2003. Dobrou formu z velmi kvalitního klubu si Vláďa přinášel i do reprezentačního mužstva, které na evropském šampionátu 2004 v Portugalsku vybojovalo třetí místo. A byl to Šmíca, který gólem Nizozemcům za stavu 2:2 rozhodl předčasně o postupu ze skupiny. Šmicera, který stejně jako Čech, Rosický a Plašil hrál už potřetí v závěrečných bojích mistrovství Evropy, mrzelo, že náš tým, silný jako nikdy předtím, o větší úspěch připravil smolný gól na konci nastavení v semifinále od pozdějších šampionů, Řeků. Vraťme se však do Liverpoolu, k největšímu triumfu klubu. V sezóně 2004/05, Šmicerově poslední v Anglii, se dočkal mety, které se dočká jen pár desítek fotbalistů - vítězství v prestižní Champions League. Vláďa se loučil s liverpoolským klubem ve stylu velkého hráče - v istanbulském finále Ligy mistrů proti AC Milán. Do finálového boje se zapojil až v průběhu prvního poločasu po zranění Kewella, ale po pár minutách na hřišti byl v plném tempu. AC Milán však koncertoval a v poločase vedl už 3:0. Pro mnohé rozhodnuté utkání, ne však pro slavný FC Liverpool. Anglický tým však hrál po přestávce jako vyměněný, konečně jeho borci našli přesnou mušku. K zlikvidování tříbrankového náskoku italského mužstva přispěl za stavu 3:1 nádhernou střelou zpoza šestnáctky také Šmicer. Když Steve Gerard srovnal na 3:3 a v prodloužení se stav neměnil, došlo na penaltový rozstřel. Poslední penaltu utkání proměnil a o konečnému triumfu Liverpoolu rozhodl - Vladimír Šmicer. Inu, Štístko. Zatím je jediným českým střelcem ve finále Ligy mistrů. Pohár s Vladimírem Šmicerem mohl zdvihnout do výše i Milan Baroš. Nezapomenutelné! Po opojení z finále Ligy mistrů, vrcholící bouřlivým přivítáním v ulicích Liverpoolu, však pro Šmícu nastaly všední dny. A hlavně stěhování do Francie. Podepsáním smlouvy s Girordins Bordeaux si ještě chtěl prodloužit zahraniční angažmá. Pobyl si tam dva roky, ale po 12 letech téměř s 250 ligovými zápasy ve Francii a Anglii, se těšil domů. Slávisté ho přivítali s otevřenou náručí. Ještě dva tituly se Slavií Od července 2007 začal Vláďa opět oblékat červenobílý dres. Vrátil se do Slavie, která disponovala kvalitním kádrem, doplněný mimo jiné o útočníky Toleskiho a Střihavku, záložníky Jaroslava Černého a synovce trenéra Jarolíma, Marka. V srpnu absolvovala Slavia vítězný dvojzápas s Ajaxem a vybojovala si na pátý pokus postup do Ligy mistrů. Bohužel Šmíca odehrál v odvetě necelou čtvrthodinu, se zraněním se odkulhal ze hřiště. A s bolavým kolenem si užil v závěru své kariéry své. Nicméně se Slavií v květnu 2008 slavil svůj druhý český titul. V posledním zápase už na novém krásném stadiónu v Edenu, za skvělé atmosféry před vyprodaným hledištěm stačí k primátu remíza s Jabloncem 2:2. A Vladimír je vyhlášen osobností ligy. Na sklonku roku 2007 byl Vladimír velkou oporou národního týmu v Poháru FIFA, který se hrál v Saúdské Arabii. Získal dvě individuální ocenění - Stříbrnou kopačku pro druhého nejlepšího střelce a Bronzový míč pro třetího nejlepšího hráče turnaje, v němž naši obsadili třetí místo. V sezóně 2008/09 zraněné koleno Vláďovi nejednou vystavilo stopku. Po delší nucené přestávce sehrál v říjnu v derby na Letné bezkonkurenčně nejlepší utkání v dresu Slavie po návratu ze zahraničí. Dvěma góly se podepsal na porážce Sparty 4:1. Na jaře příštího roku se radoval v červenobílém dresu ze třetího titulu. Tuší, že bude poslední v kariéře. Následující ligová sezóna končí pro Šmícu již v sychravém podzimu. Po utkání s Plzní oficiálně prohlašuje, že končí s profesionálním fotbalem. Stalo se tak 9. listopadu 2009. Problémy s kolenem umožnily Šmícovi za dvě a půl sezóny sehrát pouze 27 ligových zápasů. Den po ukončení kariéry zamířil na Strahov do sídla fotbalové asociace, aby načal další etapu ve svém bohatém fotbalovém životě. . . Manažerem reprezentace Nyní už třetí rok vídáme Vladimíra Šmicera v elegantním obleku coby manažera reprezentačního mužstva České republiky. Radost mu udělali hráči postupem na mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině. Ve svých 39 letech má k současným reprezentantům velmi blízko, a nejen věkem. Svým věčným optimismem jim dodává sebedůvěru, a když je třeba poradí při problémech. Zkušeností má nepřeberně, vždyť za národní mužstvo v letech 1993 až 2005 sehrál 84 zápasů a vstřelil v nich 27 gólů. Připomeňme, že poprvé oblékl český reprezentační dres 27. října 1993 proti Kypru (3:0). Bylo mu 20 roků a 6 měsíců. Ovšem přdtím si připsal několik startů ještě za federální jedenadvacítku. Co na závěr přát Vladimírovi Šmicerovi? Aby se dočkal úspěchu reprezentačního mužstva na EURO 2012 a měl hodně radosti ze svých dětí, Natálky a Jiřího, který, jak jinak, se potatil. Věřme, že to i on, opora přípravek SK Dolní Chabry, ve fotbale dotáhne daleko! Jeho kroky pečlivě sleduje předseda klubu SK Dolní Chabry - Vladimír Šmicer :-) © 2012 - CCL-CONFERENCE CZECHOSLOVAKIA LTD.